Bystřice si připoměla své rodáky

Když jsem se v roce 1997 pro potřeby mé diplomové práce „Čeští malíři domorodců ve světě“ při ukončení studií etnologie na Karlově univerzitě v Praze, jejíž součástí byla i osobnost Ing.Vladimíra Kozáka, rozjel zjistit více do vašeho města, kde se tehdy před 100 lety narodil, nevědělo se o p. Kozákovi téměř nic. Nastalo období mravenčí práce a až detektivního bádání o tomto velkém bystřičanu, který byl ve své domovině bohužel zapomenut.

Pojítkem byl obraz na radnici od p.Zdeňka Buriana, kontakt jsem dostal i na p.Nedbálka – autora tehdy ještě nevydané knihy dopisů V.Kozáka do Bystřice, vydal jsem se do archívů a pomohla také náhoda. Stále více se mi tak otevíraly osudy nesmírně zajímavého člověka, kdy můj zájem nakonec vyústil až v cestu do samotné brazilské Curitiby, kde jsem dohledal zbytek odpovědí na své otázky. Zde na jihu Brazílie ve státě Paraná se od roku 1924 odvíjela životní cesta V.Kozáka a později spolu s ním i osudy jeho sestry Karly. Daleko od vlasti se tak na ně zapomínalo, až se s mizejícími pamětníky vytratilo i povědomí o těchto významných rodácích města Bystřice pod Hostýnem.

Po únavné cestě jsem se tedy ocitl ve městě, které mi sourozence Kozákovy dokázalo odkrýt a kde k naší škodě zůstala jejich pozůstalost. V České republice jakoby neexistovala jediná hmatatelná památka či doklad jejich unikátního díla. Byl jsem vřele uvítán v Muzeu Paranaense, které mi vycházelo vstříc v dokumentaci sbírky V.Kozáka a já mohl přivézt první podrobné a zásadní údaje i fota včetně filmů o zdejším pokladu, čítajícím 39 897 kusů nejrůznějšího materiálu. Stovky a tisíce předmětů denní potřeby brazilských Indiánů, fotografií, četná umělecká pozůstalost, naprosto unikátní filmový materiál od dnes vymřelýchmizejících kmenů, knihy a mnoho dalšího, přešlo soudním příkazem 12 let po Kozákově smrti do tohoto muzea, ač si autor přál, aby se dostalo k nám. Tehdejšímu převozu nepřál komunistický režim, při mém současném pokusu mi bylo sděleno ředitelem, že „my dva jsme na to malí páni“ a muselo by se jednat oficiální diplomatickou cestou. Bylo mi umožněno poznat celé muzeum, kde si patrně teprve s mou návštěvou i zájmem dalších institucí pozvolna uvědomili význam bohatství, které jim spadlo do klína. Zaprášené, často nešetrně uložené předměty a obrazy, kdy hlavně péřové ozdoby dosti trpí, mají evidentně pro brazilskou stranu čím dál větší cenu, neboť v současnosti  je pozůstalost systematicky zpracována, restaurovány a digitalizovány filmy, důsledněji evidována, překládána a jsou využity i další moderní postupy dnešní muzeologie. Byla založena dokonce nadace VITAE na záchranu sbírky i vydán CD-ROM zpracovaných podrobností aj.

Záhy se o mne doslechl a byl jsem představen starému dr.E.Trevisanovi, který jediný znal, coby Kozákův přítel, cestu na místa s ním spjatá, a který projevil upřímnou radost nad zájmem z  vlasti jeho kamaráda, a který mi hodně pomohl. Též zdejší krajani a např.rodina Šimkova se o mě vzorně starala a můj zájem  v muzeu zaznamenal i místní tisk aj.

Tento zájem paradoxně chyběl doma, natož větší snahy  náš dluh napravit a zdejší konstelace na místní radnici i odpovědných místech a ministerstvech jako i tehdejší podmínky např.bystřického zámku, daly věci usnout i po mém návratu zpět do ČR. Přidávaly se další okolnosti, ale nespokojenost nad dalším zapomněním významu V.Kozáka i pozitivní reakce z Bystřice vedly až k současnému zadostiučinění a připomenutí, pojatému jako oslavy 110. výročí narození. V Bystřici jsem byl dvakrát v rozmezí 10 let a mě do té doby neznámé město se mi stalo blízké a milé. I proto mě velmi potěšila dnešní diametrální změna postojů i myšlení a aktivity radnice, která snad již nedá opět zapadnout svým rodákům, jež do smrti nepřestali myslet na své město. Konečně tedy došlo na velkolepé vzpomínání, přednášky pro školáky i komponovaný pořad pro veřejnost a výstavu; také almanach; odhalena byla pamětní deska na hřbitově - to vše za zájmu médií a dokonce s billboardem na náměstí aj. Zkrátka Kozákovi se dočkali satisfakce také doma a teprve prozřetelnost a progresivita současného městského úřadu slibuje odkazu těchto bystřických rodáků, že nejen v daleké Curitibě, ale i ve městě, ze kterého vzešli, budou třeba jednou mít také svou ulici, pomníček, bude natočen životopisný dokument a jiné upomínky – ostatně kdoví, zdali mezi těmi školáky neseděl další takový velikán, kterého Bystřici a České republice bude závidět celý vědecký svět.text
Zdroj dat (fotografie): Český Rozhlas, Radio Praha