Jak Burian splnil Vladimíru Kozákovi poslední přání v Brazílii


Osobnost fenomenálního malíře a ilustrátora Zdenka Buriana mne provází celý můj život včetně profesního, a stala se tak celoživotní fascinací. Jeho ilustrace dobrodružných knih mě totiž inspirovaly k zájmu o cizí kultury a vyústěním pak bylo až mé studium mimoevropské etnologie na FF UK v Praze. Už bakalářskou práci jsem zasvětil malíři Indiánů Bohuslavu Kroupovi a diplomovou práci jsem psal na téma Čeští malíři domorodců ve světě. Jedním z nich byl i Ing.Vladimír Kozák, jehož pozůstalost jsem se při příležitosti 100.výročí narození rozjel zpracovat až do daleké Brazílie. Vedle zásadních a jediných materiálů spolu s unikátními filmy, které se mi podařilo přivézt, jsem opět narazil na Buriana. Základním pojítkem mezi Kozákovým rodištěm a Burianem i oběma pány je totiž právě mistrův obraz, kterému je věnován i tento článek.

Prvním impulsem v pátrání po Kozákovi mi bylo heslo v Indiánské encyklopedii mého profesora Mnislava Zeleného (Atapany) a když jsem se začal pídit po jeho osudech, zjistil jsem, že nikdo a nikde nic neví. Ani na akademické rovině, ba k mému úžasu ani v Bystřici pod Hostýnem, kde se Kozák roku 1897 narodil a kde mě uchvátilo právě jen Burianovo plátno s Kozákovými na místní radnici. Vzhledem k jeho odchodu do ciziny už v roce 1924, se zde na něj prakticky zapomnělo, pamětníci zemřeli. Byl jsem jen upozorněn na pana Nedbálka a slovenskou Senici, který tehdy ´zatím jen´ připravoval knihu Dopisy z Brazílie. Podstatné informace jsem tedy získal od něho a pomohla i náhoda, kdy v pamětech Burianovy dcery – Z.B.Pravěk a dobrodružství jsem narazil na zmínku o přátelství na dálku mezi jejím otcem a pro mne tajemným Čechem v Jižní Americe. Píše, že na jejich adresu přicházely cenné fotografie Indiánů a jiné materiály z Brazílie, které pak Burian používal a inspiroval se jimi při své práci, protože jak známo, sám byl jen v Itálii.

Jeden z nejrozměrnějších obrazů, jaký Burian kdy namaloval (196x114 cm), zobrazuje sourozence Kozákovy uprostřed amazonských Indiánů a pralesa (viz. Ilustrační obrázek – zdroj Český rozhlas, Rádio Praha). Kozák, sám amatérský malíř, si od druhé poloviny 20. století se svým velikým vzorem dopisoval celkem 11 let. Seznámil je na dálku další český cestovatel pan Stanislav Zeman (Burian namaloval i jeho obraz), který mi po mém návratu velmi děkoval za pozdravy společných a žijících přátel. Kozák Burianovi v dopisech posílal množství informací z terénu a kreslil mu detaily přínosné pro dokumentární hodnotu mistrova díla.  V roce 1972, už po smrti své sestry Karly a na sklonku svého života, se odvážil požádat svého vzdáleného přítele o namalování obrazu, který by věnoval jeho prostřednictvím svému rodišti a který by byl jakýmsi vzkazem, památkou a „dopisem domovině“. Kozák chtěl vzpomínku věnovat své milované sestře, sám navrhl Burianovi hlavní motiv i kompozici a slavný malíř se záměrem souhlasil, protože cítil, co toto přání moravského cestovatele pro něj znamená. Ač byl zvyklý pracovat rychle, nad tímto obrazem strávil nezvykle dlouhý čas. Kozák se dokonce ve svých dopisech velmi strachoval, jestli se jeho namalování vůbec dočká (viz. níže). Postup tvorby žádného z mnoha Burianových děl nebyl zdokumentován tak podrobně. Burian jej nechal postupně fotografovat (pány Zahradníčkem, Štěchem a Šulcem) v různých fázích a nechával Kozáka se k nim vyjadřovat a korigovat případné nepřesnosti. Existuje i několik fotografií Zdeňka Buriana stojícího v atelieru před tímto obrazem. Nepodceňoval žádnou maličkost, žádný detail, přemalovával a definitivní provedení upřesňoval jeho přítel v Brazílii. Kozákova objednávka i Burianův obraz pro oba velmi znamenaly a oba k sobě požívali velké vážnosti. Burián Kozákovy přirovnával k velkým cestovatelům Fričovi, Holubovi, Pacltovi a Kozák v dopisech vyčítá Čechům, že si dostatečně Burianova významu, na rozdíl od světa, neváží. Pro Kozáka obraz znamenal splnění posledního přání a byl hrdý, že se geniální malíř k tomu uvolil. Ještě před dokončením mu poslal honorář 3000 dolarů a dohodl se s Burianem, že obraz osobně městu předá, aby se památka na jejich působení v brazilské džungli stala navždy vlastnictvím a vzpomínkou rodného města. Zdeněk Burian dokončil obraz pojmenovaný Na památku Karly Kozákové v roce 1976 a skutečně ho v úterý 16.října odpoledne na zahrádce svého auta do Bystřice přivezl. Jeho půlhodinová návštěva v tomto městě byla i jedinou. Původně měl tento „pomník“ viset v předsálí kina Sušil, ale s Kozákovo zvláštním dárkem si úředníci nevěděli rady, neboť si nebyli jisti, zda-li by Kozák neměl být oficiálně považován za stejného emigranta, jako ti, kteří odešli na západ po roce 1948 a 1968, a není tedy osobou politicky nevhodnou. Nakonec ale osvíceně nechali zhotovit rám a obraz visí na radnici dodnes. Je jistě škoda, že Bystřice nezískala i Kozákovy celoživotní a velmi cenné sbírky čítající celkem 39 897 kusů, ale má tak aspoň jiný unikát, který je bohužel jediným hmotným svědectvím na pozoruhodný život sourozenců Kozákových v dalekých pralesních končinách Jižní Ameriky.

Zajímavé je sledovat i korespondenci ohledně vzniku a vývoj tvorby obrazu, znám je i Burianův dopis Bystřici aj. Myšlenka na vznik plátna od obdivovaného umělce „Mistra nadaného Bohem“ vznikla na začátku roku 1972 (v roce, kdy jsem se narodil) a Kozák o tom do Čech píše: „Napadlo mě, že bych mohl požádat Zdeňka Buriana, aby pro mne namaloval obraz. Vůbec nemám ponětí, jak by se to dalo provést, když svět je tak komplikovaný, všude existuje spoustu záludných zákonů a předpisů. Nevím, zda Burian vůbec může malovat pro cizince, jak je možno takové dílo zaplatit. Vůbec nevím, zda tento umělec je soukromník či státní zaměstnanec a zda stát vše kontroluje.“ O rok později pak už: „Burian již projevil souhlas, jen si vymínil, aby obraz našel vhodné místo a neskončil někde v koutě. Zabývám se touto myšlenkou již dlouho a myslím si, že na Amazonce mezi Indiány zase tolik bystřických rodáků nebylo, aby se pro obraz nenašlo vhodné místo. Burian je světová kapacita a kompozice z indiánské vesnice spolu s jeho kumštem, to by byl pro Bystřici jistě přínos“. Tuto ideu ostatně potvrdil i sám Burian městu, krátce před dokončením díla v dopise ze dne 15.6.1976, kde mj.píše: „je to vlastně také obraz národopisný a myslím, že takový nemá žádná evropská galerie“. Osvětluje i jisté obavy a praktické věci rámu, jehož výrobu by prý i uhradil; také potvrzuje, že Kozák dílo objednal jako památku sestře Karle, protože se objevily četné dotazy. Už v roce 1974 Kozáka evidentně mrzely zvěsti z domova, o kterých napsal: „Nedorozumění narůstají. Už to není čínská zeď, ale strmá egyptská pyramida. Z poznámek přátel čtu, že v Bystřici vzniká dojem, že já chci, aby městští konšelé obraz zaplatili. Poznávám, že mají strach z toho, co nikdy nebylo mým úmyslem. Opakuji znovu, jde mě jen o vhodné umístění díla. Vůbec nepřichází v úvahu, aby se zorganizovala v Bystřici jakási sbírka, která by měla podpořit malování obrazu. Po národním výboru nechci nic jiného než hřebík či skobu, na které bude obraz viset a nechci, aby do Bystřice přišla z Burianovy dílny jen pohlednice, ale rozměrné dílo, které ukáže nejen prales s Indiány, ale i obrovský talent světoznámého malíře…“.  O jeho skromnosti a nezištnosti svědčí pak jiná slova: „Na obraze jsem se objevil i já proti své vůli. Napsal jsem Mistrovi, aby místo mne namaloval sedící Indiánku s dětmi, chtěl jsem, aby to byla hlavně památka na Karlu, a ne na mě…“.

Jako pouto s rodným městem dílo pro Kozáka velmi mnoho znamenalo a už ani nedoufal, že se realizace dožije. Byl si toho vědom i Burian, proto zmiňuji také stupňující se nervozitu, znatelnou opět v dopisech, které přicházely z brazilské Curitiby. V roce 1972 Kozák Buriana poprvé s namalováním oslovil a ještě o tři roky později v červenci 1975 píše: „Psal Zdeněk Burian a omlouvá se, že ještě nezačal práci na obraze, musel splnit řadu neodkladných zakázek. Chápu, že vyhovět mému přání je něco jiného, než koupit hlávku zelí..Burian má také už 71 let a pracuje bez kontraktu s Pánem Bohem..Mám se neznaboh modlit k Panence Marii Svatohostýnské, abych dostal od Z.Buriana příznivou odpověď?..“ Také otázka finančního vyrovnání byla pro Kozáka prioritou: „Jsem rád, že příkaz k platbě za obraz byl již vydán a spadne mě kámen ze srdce, až tato Odysea skončí. To, co by se dalo dohovořit během hodiny, trvá při složitosti korespondence a hlavně dopravy, celé měsíce. Budu čekat, až mně Z.Burian oznámí, že obdržel peníze. Hned se mně bude lépe spát… Vše se vleče strašně dlouho a chvílemi se mi nechce věřit, že tento věhlasný a světoznámý malíř obohatí Bystřici svým uměním. Jsem šťastný, že Zdeněk Burian vyhověl mému přání…“

V listopadu 1976 se pak Kozák konečně dočkal dopisu, že dílo Burian osobně dovezl a předal Bystřici a mj. k tomu napsal: „dá se říci, že jsme u konce….“.

Vladimír Kozák zemřel se zadostiučiněním 3.ledna roku 1979.

                                                          

 

 

 

 

 

  © Mgr.Pavel Vaculík, 37 let, Chodov u Karlových Varů