Rozkvět Brazílie v české režii?

Před 55 lety, 31. ledna 1956, stanul v čele Brazílie prezident českého původu. Juscelino Kubitschek nastartoval pod heslem „50 let pokroku za 5 roků“ hospodářský růst, vybudoval novou metropoli Brasília a upevnil demokracii.

Na vlastním území velkém jako celá Morava tehdy prováděl kolonizaci další loajální brazilský občan, „Ex-král obuvi“ Jan Antonín Baťa.

Výrazem hospodářského vzestupu Brazílie se stalo pozoruhodné vzepětí moderní architektury. Sebevědomí emancipujícího se národa se na sklonku 50. let minulého století zhmotnilo v novém hlavním městě Brasília, doslova vydupaném z pralesa. Architektu Oscaru Niemeyerovi dal důvěru, volnou ruku
a potřebné prostředky charizmatický prezident Kubitschek.

Je tomu právě čtyřicet let, kdy zemřela Julie Kubíčková
(1873-1971), česká učitelka původem z Úpice. Na formování synovy osobnosti měla zcela zásadní vliv, protože jeho otec, obchodní cestující João César de Oliveira zemřel, když chlapci byly dva roky. Juscelino se narodil a vyrůstal v Dimantině, na venkově brazilského státu Minas Gerais.

Jako ambiciózní vystudovaný lékař se sice za časů Vargasovy diktatury načas stáhl z politiky, ale v roce 1940 už stál v čele Belo Horizonte. Právě tam realizoval svůj první větší projekt: umělé jezero zásobující aglomeraci pitnou vodou. Zároveň prosadil architektonický komplex se stavbami progresivního Oscara Niemeyera.

Pak už jen stoupal: 1945 – člen kongresu, 1950 – guvernér, 1956 – prezident Brazílie, země větší než USA a lidnatější než Francie či Velká Británie. Rozvojový plán se soustředil na diverzifikaci a vzestup brazilského hospodářství hlavně industrializací. Otevřel brány zahraničnímu kapitálu, dovoz strojů a technologií osvobodil od cel. Také místní podnikatelé snáze dosáhli na úvěry. Přivedl do země světové automobilky, budoval páteřní silniční síť, podpořil stavbu lodí a zamiloval se do přehradních nádrží – opory elektrifikace.

Země se skutečně rychle rozvíjela, ale expanzivní hospodářská politika nutně zvyšovala inflační tlaky. Kubitschek měl však již z dob starostování v Belo Horizonte k ruce moudrého ekonoma Miltona Campose, a tak se zadlužování země
i znehodnocování měny dařilo držet v relativně rozumných mezích. Přesto prezidentovi kritici parafrázovali jeho plán na „50 let inflace za 5 roků“: Průmyslová výroba za tu dobu vzrostla o 80 % při inflaci 43 %. Ovšem reálná kupní síla minimální mzdy za Kubitschekových časů je dodnes považována za nejvyšší v brazilské historii.

Otec vlasti

Šedesát let staré plány na vybudování nového hlavního města se uskutečnily až za silného Kubitschekova prezidentství. Pod taktovkou architektů Lucia Costy a Oscara Niemeyera vyrostla za 41 měsíců pod rukama asi 30 000 dělníků Brasília ve tvaru letícího ptáka. Její centrální poloha měla napomoci integraci federace, stimulovat ekonomiku centrální a severozápadní části Brazílie, nemluvě o posílení mezinárodní prestiže i sebevědomí jihoamerického národa. Ne náhodou připomíná Kubitschekova éra dnešní obdivovaný boom páté největší ekonomiky světa.

Přátelsky vystupující, charizmatický a svobodomyslný prezident se zasadil také o skokovou modernizaci životního stylu, nepříliš zjednodušeně řečeno od rýče a honáků dobytka k rádiu a televizi. Vzkvétal také sport a kultura, kromě již zmíněné architektury stojí za připomenutí vítězství brazilského týmu na MS ve fotbale (Švédsko, 1958), mistrem světa se „za Kubitscheka“ stal také boxer Éder Jofre či národní basketballový tým, tenistka Maria Esther Buenová vyhrála Wimbledon i US Open.

Juscelino Kibitschek, přezdívaný „JK“ (obdoba amerického JFK), je dodnes uznáván coby otec národa a jeho úspěchy nedokázala vymazat z paměti ani nastupující vojenská diktatura. Deset let pobýval v různých evropských a amerických městech a domů se vrátil roku 1967. Když pak podlehl zraněním při autonehodě (1976), přišlo se s ním rozloučit na 350 000 Brazilců. O pět let později jeho tělo spočinulo v památníku „Memorial JK“. Kubitschekovo jméno nese letiště, impozantní most i luxusní hotel v hlavním městě Brasília, nemluvě o stovkách či tisících ulic a památníků po celé zemi. 

Brazilský budovatel Baťa

Rozsahem mnohem skromnější, a přece v důrazu na hospodářství
i demokracii tak podobné prezidentovu úsilí bylo budovatelské krédo Jana Antonína Bati. Škoda, že se o něm u nás skoro neví.

V roce 1939 koupil Baťa brazilské území o rozloze zhruba odpovídající celé Moravě: 390 000 ha velmi úrodné půdy se mu podařilo získat po čtyřech korunách za hektar, navíc díky obratnému obchodnímu tahu z německých rukou za peníze zablokované společnosti Baťa v Třetí říši.

Prezident Brazílie Getulio Vargas přivítal roku 1940 Baťu s otevřenou náručí a záhy se stali přáteli. Houževnatý Moravan dostal od vlády na výběr tři lokality k podnikání a vyslal do terénu tým svých lidí. Mírně zvlněná krajina na jihu státu Mato Grosso (doslova Velký prales) jim připomínala Zlínsko. Brazilci začali nově osidlované místo nazývat „Local des Checos“, později „Bata“ a nakonec „Batatuba“, přičemž indiánský výraz „tuba“ znamená otec.

Česko-slovenská kolonie se zabydlovala v pustině a zapojovala místní do chovu dobytka. Továrna v Batatubě vyráběla boty
a koželužna pro tento účel zpracovávala hovězí kůže od pastevců.

Před válkou totiž Baťa ročně nakupoval asi 2 miliony kusů hovězích kůží pro své podniky po celém světě. Brazílie do té doby produkovala podprůměrné kůže, kromě těch z oblasti Rio Grande se nehodily na nic lepšího než podešve, ačkoliv jinde se ve stejném klimatu docilovalo lepších výsledků. Baťův tým šlechtitelů nesměl opustit okupovanou vlast, a tak vědeckou práci v Brazílii převzal prof. Dr. Jan Kabelík z armády ve Velké Británii. Spolu s českými ekonomy musel rozluštit
i vážnou hádanku, jak zvýšením objemu chovu dobytka nerozvrátit ceny na trhu masem a mlékem.

Baťovci měli obchodní talent, pro umístění první koželužny si vytipovali bod na „boiádní“ cestě, po níž každoročně procházelo na trhy asi půl milionu kusů dobytka, z čehož kolem 50 000 cestou padlo nebo bylo zabito pro nasycení honáků. Tím bylo postaráno o přísun kůží i obživu zaměstnanců.  

Továrny v pralese

Klíčem k úspěchu nebyl jen Baťův kapitál, ostatně notně omezený nespravedlivým zápisem podnikatele na spojeneckou válečnou „černou listinu“ pro údajnou spolupráci s Němci. Po válce jej zase vysilovalo odříznutí od znárodněného ústředí ve Zlíně a letité tahanice o dědictví se synovcem Tomášem Baťou. Janu Antonínovi zůstalo pouze to, co vybudoval v Brazílii.

A že toho nebylo málo. Kolonizace probíhala soustavně
a cílevědomě, v pralese rostly i strojírny, dodávající nedostatkové náhradní díly pro původem zlínské stroje. Vlastní pily zajistily stavební materiál, vyráběla se tu okna
i parkety a nábytek, ale také čluny, hračky a – pochopitelně – ševcovská kopyta. Baťa pamatoval též na cihelny, vyrobil si vše potřebné včetně květináčů. Potřeboval je pro sazeničky bavlny, další výnosné komodity dávající obživu tisícům nově příchozích kolonistů na Baťovo „panství“.

Na místě močálů a pralesů rostla dnes zhruba dvacetitisícová města jako Bataguassu či Bataypora, tedy Baťova dobrá voda, Baťův velký potok. Batayporu s 1300 kilometrů vzdáleným Sao Paulem spojila kvalitní silnice. Baťa získal koncesi na obchodní plavbu po řece Paraná a jejích přítocích, přičinil se o vybudování impozantního mostu přes tento veletok na hranici států Mato Grosso a Sao Paulo (slavnostně jej otevírali v den Janova pohřbu), přehrady a vodní elektrárny Iguassu atd.

V Batatubě měl „pan Chef“ prostornou vilu, z níž shlížel na pahorkatinu à la Zlínsko, ale i celé řady baťovských domků pro přistěhovalce. Proti původním plánům šlo převážně o Brazilce, protože cestování z Evropy bylo administrativně náročné
i drahé: „Dal jsem postavit vším komfortem vypravené byty, pravda vždycky jenom ložničku, koupelnu a sitting room tak, abych ukázal lidem na osadách, že je možno bez velikého nákladu dobře bydliti.“

Baťovi patřila také kolonie v Indianě, rozlohou zhruba odpovídající opavskému Slezsku. Vlastnil tam plantáže bavlny, ricínu, burských oříšků (na olej), eukalyptu (též kvůli oleji), bufy, mentolu, ramyje (pevnější než len), kapoku, rýže, sisalu, buriti a dalších plodin. Tamní klima bylo citelně teplejší než v okolí Batatuby. Rančeři z usedlostí „retiros“ v Indianě vybudovali třeba osadu Mariapolis. Z bývalého pralesa se během dvou let podařilo „vydupat“ bydlení a obživu pro čtyři tisíce lidí, postavit sedm obchodů, dvě lékárny, hotel, statek, pilu, cihelnu i kostelík.

Z Indiany baťovci expandovali hlouběji do vnitrozemí Brazílie, kde nevzdali ani boj s močály – tak vznikly sto kilometrů od sebe ležící města Bataypora s vlastním letištěm i Bataguassu, výhodně položené u mostu přes řeku Paraná. 

„Migrace zvítězí nad komunismem“

Po válce zpracoval Baťa své životní téma osidlování do studie Dynamismus míru a získal za ni ocenění od papeže Pia XII. Sestavil projekt nabízející 30 až 50 milionům obyvatel Evropy, nuceným z různých důvodů opustit svou vlast, zajištění
a solidní existenci na asi 500 milionech hektarů neobydlené, ale ihned obyvatelné půdy v prázdných zemích svobodného světa (v Latinské Americe, Africe a Austrálii). To vše na bázi „soukromokapitalistických patnáctiletých půjček“ z mezinárodního kapitálu v objemu asi 150 miliard dolarů. „Jakmile přestane být Evropa přeplněna, přestane i komunismus míti sílu, kterou se nyní zdá míti. Mizející zástupy bezprizorných z Evropy přinutí komunisty, aby si vážili člověka a sloužili mu. Protože toho nedovedou, budou poraženi migrací. Z nevyřešených problémů hospodářsko-sociálních pramení 90 % všech mezinárodních potíží a krizí dnešní doby. Z nich pramení i síla komunismu, který musí býti nejprve poražen nebo vysílen, nežli by mohlo dojíti ku osvobození našeho domova.“ Přistěhovalci měli mít zajištěnu „krásnou farmu o 75-80 měřicích úrodné půdy se zděným domem, dobytkem
a zahradou, s poli už založenými a zasetými (částečně) tak, aby toho dne, kdy přijedou, mohli začít pracovati a splatiti dluh ve výši 5000 dolarů (asi 5členná rodina) během 15 let s úroky.“

V roce 1957 byl za své úsilí J. A. Baťa nominován na Nobelovu cenu míru. Za promotora měl profesora Vlastimila Kybala, bývalého československého vyslance v Brazílii. Kampaň prý podpořil americký ex-prezident Harry Truman i bývalý šéf FBI Edgar Hoover. Chtěl se tím Baťovi omluvit za vyšetřování v době války? Podnikatel se však kandidatury vzdal ve prospěch brazilského národního hrdiny a svědka na svatbě Baťovy dcery, maršála Mariana Candida Rondona, přítele Indiánů. Cenu  nakonec získal kanadský diplomat Lester Bowles Pearson.

Jméno Jan Bati je ve státě Mato Grosso přítomné dodnes, nejedná se jen o jeho pomníky nebo školy nesoucí krajanovo jméno. Zanechal tu nesmazatelný otisk své životní filozofie, praktičnosti i velkorysosti a vizionářství, vždy podložených racionální úvahou a ekonomickým rozborem. 

INFOBOX

Jan Antonín Baťa

(1898-1965)

- V roce 1932 po smrti nevlastního bratra Tomáše převzal vedení společnosti a stál za jejím světovým rozmachem.

- Před okupací ČSR dal absolutní prioritu vypravení týmů odborníků vybavených surovinami a strojním vybavením do svobodného světa, aby nepadli do rukou Němců.

- S ohledem na zbytek rodiny a spolupracovníky v okupovaném Zlíně se veřejně nepřihlásil k exilové československé vládě, byť byl jejím zřejmě nejštědřejším soukromým podporovatelem.

- Po válce byl lživě obviňován, že prý chtěl po dohodě s Göringem vystěhovat český národ do Patagonie. Šlo
o dezinterpretaci jeho článku „Osidlujme“ z dubna 1938.

- Od roku 1939 žil v emigraci, od léta 1940 do smrti v Brazílii, kde zažádal o občanství až po znárodnění majetku v ČSR (1946) a odsouzení v nepřítomnosti k 15 letům žaláře.

- Více než 390 000 hektarů vlastní půdy postupně osídlil asi 80 000 přistěhovalci a zajišťoval jim obživu i uspokojování sociálních a kulturních potřeb. Komunistický režim poválečného Československa přejmenoval Zlín na Gottwaldov a slovenské Baťovany na Partizánske, respektive Batizovce na Svit, zatímco na místě pralesů a močálů ve státě Mato Grosso rostla města jako Bataguassu, Batatuba, Batayama či Mariapolis.

- Zemřel 23.srpna 1965 v Sao Paulu, pohřben je v Piracaia poblíž Batatuby.

- V Česku se J. A. B. dočkal soudní rehabilitace až v roce 2007.