Brazilci v Česku

Carolina Valente Santos (překlad Mgr. Klára Bachurková)

Jsem Brazilka s českými kořeny, protože moje babička z maminčiny strany je Češka. Narodila se v roce 1941 ve Zlíně a do Brazílie přišla v roce 1947. Díky jejímu českému původu se moje rodina neustále setkává s českými kulturními aspekty. Když jsem byla ještě malá holčička, babička mě učila zpívat české písně, tancovat polku, valčík a modlit se česky. I dnes je v našem životě neustále přítomná česká kuchyně. Moje babička, přestože se nikdy do České republiky nevrátila, pořád udržuje kontakt s českými příbuznými.

V prvních týdnech roku 2013 jsem měla možnost vycestovat do Evropy. Mezi mými cíly bylo poznat osobně české příbuzné a zemi původu kultury, jež mě provází celým životem. Bylo to důležité nejenom pro mě, ale pro celou mou rodinu, kterou jsem na měsíc a půl nechala „samotnou“ v Brazílii. Přestože jsem věděla, že budu mít velké problémy s komunikací z důvodu jazykové bariéry, bylo to pro mě tak důležité, že jsem se rozhodla se odhodlat, zapomenout na strach a vyrazit na cestu.

 Z celkového měsíce a půl jsem byla přibližně dva týdny v České republice. Zpočátku jsem byla s brazilskou kamarádkou v Praze. Poznaly jsme mladé sympatické Češky hovořící anglicky a jedna z nich nám dokonce poskytla svůj vlastní byt, kde jsme zůstaly tři noci! Cítila jsem se jako doma. Poznaly jsme město, které mě i mou kamarádku naprosto učarovalo svou krásou i historií.

Mou další zastávkou byl Liberec. Tam jsem se setkala s Petrou Mocovou a Ivánem, kteří byli velmi milí a pohostinní. Petra před lety pracovala jako učitelka českého jazyka u krajanské komunity v Sao Paulu, takže jsme se spolu mohly bavit portugalsky. Petra ani tentokrát nezapomněla na svou učitelskou profesi a s nadšením mi dala hodinu českého jazyka. Naučila jsem se pár vět a slov, které mi dobře posloužily později u mé české rodiny.

Přestože jsem se cítila alespoň trochu „uvedená“ do základů českého jazyka, problémy s komunikací na sebe nenechaly dlouho čekat a objevily se v plné síle, když jsem se dostala do Jihlavy, Brna a Otrokovic, kde žijí rodiny bratranců mé babičky. Poprvé v životě jsem se cítila naprosto neschopná dobře vyjádřit to, co cítím. Ačkoliv mě mnoho lidí varovalo, že budu mít problémy s komunikací, nedokázala jsem si to představit až do té doby, než jsem si to vyzkoušela… Skutečně to nebylo jednoduché.

Všechno bylo velmi intenzivní, poznat lidi, kteří žijí více než 10000 km daleko a vidět, jak úžasně mě přijali, pamatují si na mě, zapsali si den mých narozenin do kalendáře a dělají vše pro to, abych se u nich cítila jako doma. Dvě malé sestřeničky mě přivítaly s krásnými obrázky! To vše ve mě vzbudilo spoustu emocí, které jsem jednoduše nedokázala vyjádřit, protože jsem neuměla mluvit jejich jazykem. Chvíli trvalo, než jsem překonala komunikační bariéru a našla různé alternativní způsoby dorozumění: slovníky, internetové překladače a mimiku. Hodně pomohlo, že všichni příbuzní jsou velmi otevření a snažili se ze všech sil se se mnou dorozumět.

Mezitím má rodina v Brazílii se zájmem všechno sledovala přes skype.  Moje babička to všechno prožívala se mnou, zejména když jsem jela do Zlína, kde se narodila a žila 6 let, viděla dům, kde žila, nemocnici, kde se narodila a školu jejího bratra. Nafilmovala jsem pro ni záběry z ulice, kde bydlela, a dovezla jí listy, plody a semínka.

Pro všechny to byl velmi silný zážitek, a když jsem opouštěla zemi, cítila jsem, jak jsem k té zemi a těm lidem připoutaná. Dnes přemýšlím, jak bych se tam jednou mohla vrátit a snad tam i studovat. Přemýšlím také o tom, že začnu tady v Brazílii studovat češtinu.

Thiago Borges de Aguiar (překlad Mgr. Klára Bachurková)

V červnu jsem cestoval se svou manželkou do České republiky. Přestože studuji český jazyk a českou historii již více než pět let, bylo to poprvé, co jsem se tam vypravil. Mým cílem nebyla jenom Praha, ale také různá jiná města. Chtěli jsme navštívit během 9 dnů 7 měst. Vyjet z Prahy do Uherského Brodu, z Uherského Brodu přejet do Českého Krumlova, poté do Karlových Varů, Liberce a zpět do hlavního města. Při cestě jsme se chtěli zastavit také v Kutné Hoře a v Lidicích.

Jako historik jsem si chtěl splnit sen vidět na vlastní oči a vyfotografovat sochu Jana Husa na Staroměstském náměstí a navštívit muzeum Jana Amose Komenského na Moravě. Jako zamilovaný mladý muž jsem chtěl ukázat své ženě i jiné krásy České republiky: hrad v Českém Krumlově a lázně Karlovy Vary.

Jako správní cestovatelé v daleké zemi jsme zažili spoustu příhod. Rád bych Vám povyprávěl dvě z nich.

Poté, co jsme navštívili katedrálu v Kutné Hoře, jsme šli do nedaleké restaurace. Vstoupili jsme a zasedli ke stolu. Čekali jsme, až nám servírka přinese jídlení lístek. Asi po pěti minutách čekání, kdy se nic nedělo, jsem na ni zavolal. Zeptala se nás, co si chceme objednat. Já jsem řekl: „Lístek,“ což bylo první české slovo, které mi vytanulo na mysli.  Ona se na mě podívala s výrazem: „Co to ten tady chce?“  Po nějaké době pochopila, že se dožadujeme jídelního lístku a ukázala na zeď. Menu bylo napsané na zdi celou tu dobu! Ochutnal jsem slavné české vepřo knedlo zelo a moje žena smažený sýr. Bylo to naprosto vynikající! Servírka nám nabídla pivo, ale my jsme chtěli džus, což ji naprosto zklamalo. Po obědě na nás přišla tak velká únava, že jsme přemýšleli, zda to není nedostatkem piva v naší krvi...

Miluji sakrální architekturu. V každém městě, ve kterém jsme se zastavili, jsme nezapomněli navštívit místní kostely. Nejinak tomu bylo v Českém Krumlově. Krumlovský kostel svatého Víta je pozdně gotická stavba s velmi zajímavou síťovou žebrovou klenbou, úzkou věží a krásnými varhany. „Poctivě“ jsme vše fotografovali, než jsme zjistili, že je to zakázané, což nás hluboce zklamalo. A tak jsme si sedli na lavici, abychom obdivovali tu krásu kolem. Pověsili jsme si deštník na háček před sebou a jen jsme tak tiše seděli. Snad to bylo atmosférou kostela, která nás naprosto unesla, že jsme se políbili... Jen tak v žertu jsem prohodil: „Doufám, že tady není zakázáno se políbit…“ Po chvíli jsme vstali a vyšli ven, abychom pokračovali v prohlídce města.

Následující den jsme se probudili brzy ráno. Venku pršelo. Hledali jsme po celém pokoji deštník, ale nenašli jsme ho. Zapomněli jsme ho v kostele. V devět hodin jsem v tom dešti běžel ke kostelu a hledal deštník. Už tam nebyl. Zeptal jsem se ženy, která prodává v kostele pohlednice, jestli náhodou náš deštník nenašla a neschovala. Našla a schovala, ale náš deštník to nebyl. „Bohužel,“ řekla mi. Vrátil jsem se do hotelu a řekl své ženě: „To bylo určitě kvůli tomu polibku…“