Příspěvek Caroliny Santos, Campinas (São Paulo), únor 2013

Náš původ je něčím, co nas zásadně ovlivňuje. Já jsem Brazilka, která má české kořeny, protože moje babička z maminčiny strany je Češka. Narodila se v roce 1941 ve Zlíně a do Brazílie přišla v roce 1947. Díky jejímu českému původu se má rodina neustále setkává s českými kulturními aspekty. Když jsem byla ještě malá holčička, babička mě učila zpívat české písně, tancovat polku, valčík a modlit se česky. I dnes je v našem životě neustále přítomná česká kuchyně. Moje babička, přestože se nikdy do České republiky nevrátila, pořád udržuje kontakt s českými příbuznými.

V prvních týdnech roku 2013 jsem měla možnost vycestovat do Evropy. Mezi mými cíly bylo poznat osobně české příbuzné a zemi, která je původem kultury, jež mě doprovází celý život. Bylo to důležité nejenom pro mě, ale pro celou mou rodinu, kterou jsem na měsíc a půl nechala „samotnou“ v Brazílii. Přestože jsem věděla, že budu mít velké problémy s komunikací z důvodu jazykové bariéry, bylo to pro mě něco tak důležitého, že jsem se rozhodla se odhodlat, zapomenout na strach a pustit se do toho.

 Z celkového měsíce a půl jsem byla přibližně dva týdny v České republice. Zpočátku jsem byla s jednou brazilskou kamarádkou v Praze, kde jsme poznaly mladé Češky hovořící anglicky, které byly velmi sympatické a milé. Jedna z nich nám dokonce poskytla svůj vlastní byt, kde jsme zůstaly tři noci! Cítila jsem se jako doma. Poznaly jsme město, které mě i mou kamarádku naprosto učarovalo svou krásou i historií.

Mou další zastávkou byl Liberec, kde jsem se setkala s Petrou Mocovou a Ivánem, kteří byli velmi milí a pohostinní. Petra před lety pracovala jako učitelka českého jazyka u krajanské komunity v Sao Paulu, takže jsme se spolu mohly bavit portugalsky. Petra ani tentokrát nezapomněla na svou učitelskou profesi a s nadšením mi dala hodinu českého jazyka, takže jsem se naučila pár vět a slov, které mi dobře posloužily později u mé české rodiny.

Přestože jsem se cítila alespoň trochu „uvedená“ do základů českého jazyka, problémy s komunikací na sebe nenechaly dlouho čekat a objevily se v plné síle, když jsem se dostala do Jihlavy, Brna a Otrokovic, kde žijí rodiny bratranců mé babičky. Poprvé v životě jsem se cítila naprosto neschopná dobře vyjádřit to, co cítím. Ačkoliv mě někteří lidé varovali, že budu mít problémy s komunikací, nedokázala jsem si to představit až do té doby, než jsem si to vyzkoušela... Skutečně to nebylo jednoduché.

Všechno bylo velmi intenzivní, poznat lidi, kteří žijí více než 10 000 km daleko a vidět, jak úžasně mě přijali, pamatují si na mě, zapsali si den mých narozenin do kalendáře a dělají vše pro to, abych se u nich cítila jako doma. Dvě malé sestřeničky mě přivítaly s krásnými obrázky! To vše ve mě vzbudilo spoustu emocí, které jsem jednoduše nedokázala vyjádřit, protože jsem neuměla mluvit jejich jazykem. Chvíli trvalo, než jsem překonala tu komunikační bariéru a našla možné způsoby dorozumění, které máme k dispozici – slovníky, internetové překladače a mimiku. Hodně pomohlo, že všichni příbuzní jsou velmi otevření a snažili se ze všech sil se se mnou dorozumět.

Mezitím má rodina v Brazílii se zájmem všechno sledovala přes skype.  Moje babička to všechno prožívala se mnou, zejména když jsem jela do Zlína, kde se narodila a žila 6 let, viděla dům, kde žila, nemocnici, kde se narodila a školu jejího bratra. Nafilmovala jsem pro ni záběry z ulice, kde bydlela, a dovezla jí listy, plody a semínka.

Pro všechny to bylo velmi intenzivní a když jsem opouštěla zemi, cítila jsem, jak jsem k té zemi a těm lidem připoutaná. Dnes přemýšlím, jak bych se tam jednou mohla vrátit a snad tam i studovat. Přemýšlím také o tom, že také začnu tady v Brazílii studovat češtinu.